Systém sportovního tréninku a specifika tréninku osob s intelektovým postižením

Srovnání sportovních aktivit intelektově postižených s nepostiženými

(Na zpracování se autorsky podíleli: Pavel Tilinger a Jiří Suchý)

 

 

Sport, a to jak rekreační, výkonnostní i vrcholový sehrává u všech skupin obyvatel obdobné role. Možnost strávit určitý časový úsek činností, která je společensky akceptovaná, je velkým vkladem pro výchovu jedince, jenž se takové činnosti věnuje, zvláště, pokud je tato činnost vedena kvalifikovaným sportovním pedagogem.

 

Sportovní trénink je jednou z organizovaných forem tělovýchovného procesu, jehož hlavním zaměřením – cílem je dosahování co možná nejvyšších sportovních výkonů ve zvoleném sportovním odvětví či disciplíně.

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Cíle jsou pro všechny ve sportu stejné – dosažení úspěchu, dosažení relativně maximálního sportovního výkonu.

 

Úkoly sportovního tréninku (Dovalil a kol, 2008) zahrnují tělesný, psychický a sociální rozvoj a spočívají v osvojování sportovních dovedností (jejich technické a taktické stránky), rozvíjení kondice sportovců (ovlivňování jejich pohybových schopností) a formování osobnosti sportovců ve smyslu specifických požadavků sportovního odvětví a i ve smyslu širším, občanském. Někdy hovoříme o složkách tréninku – rozvoji kondice, techniky, taktiky, psychiky a výchovy.

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Úkoly rozvoje jednotlivých složek a budování sportovní výkonnosti jsou úkoly, který jsou bytostně spojeny s podstatou sportu, úkoly jsou pro všechny stejné.

 

Obsah sportovního tréninku zahrnuje vše, co musí sportovec zvládnout na cestě k dosažení cílů. Hovoříme o procesu morfologicko-funkční adaptace, motorického učení a psychosociální interakce mezi sportovcem a trenérem, spoluhráči, soupeři, diváky, apod. Někdy se hovoří i o psychosociální adaptaci sportovce.

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými?

Procesy morfologicko-funkční adaptace se týkají především buněk, orgánů a organismu jako celku, procesů odezvy organismu na zatěžování. Zde by v podstatě neměly být velké diference mezi postiženými a nepostiženými.

V procesu motorického učení, zejména u složitějších pohybových aktů, lze obtížně využívat vysvětlování a využívání představivosti  a zapojování intelektových procesů u intelektově postižených. Naopak nápodoba může fungovat velmi dobře. Všeobecně lze říci, že proces motorického učení se u IP prodlužuje v závislosti na složitosti pohybového úkolu.

Již na úrovni senzomotorické, při vytváření představy se uplatňují určité okruhy vědomostí, intelektových schopností a zkušeností a také zde dochází k cílevědomému ovlivňování funkce příslušných analyzátorů. Formování smyslu pro vnímání pohybu, většinou specifického pro určitý sport, může být u osob s intelektovým postižením časově mnohem delší, než u nepostižených.

Poté, na úrovni vlastního osvojování sportovních dovedností, mohou být pozorovány rozdíly v rychlosti osvojování, stejně jako při vlastním využívání osvojených dovedností v podmínkách výkonu při soutěži. Zde se zdá, že možnost výběru z několika osvojených řešení je pouze teoretická. I když sportovec dovednost ovládá ve třech variantách, v soutěži zpravidla používá pouze jednu, nanejvýš, výjimečně dvě. (To právě může velmi souviset se specifikou jeho postižení). Pro motorické učení, nácvik techniky platí i u IP prakticky stejná období – „zlatý věk“ pro nácvik pohybových dovedností jako u nepostižených.

Psychosociální adaptace se týká osobnosti člověka, její trvalejší, avšak nikoliv neměnné struktury. Osobnost chápeme jako otevřený dynamický systém s programovanou činností a s určitým chováním k prostředí. Chování má jak individuální, tak i společenskou dimenzi, někdy hovoříme o psychosociální interakci. Všeobecně se uznává vliv sportovní činnosti na psychiku člověka. Sport potřebné vlastnosti, specifické pro daný sport, formuje. Současně platí i opačný vztah – vliv psychiky na průběh a výsledky sportovní činnosti.

Chce-li se trenér dopracovat úspěchů v jednání se sportovcem a v působení na něj, musí dlouhodobě, svědomitě a trpělivě poznávat jeho osobnost. To platí při práci s IP ve zvýrazněné míře.

Sportovní výkon i trénink se uskutečňují v jakési sociální interakci, dochází k vzájemnému ovlivňování účastníků prostřednictvím názorů, myšlenek, citů, informací a nejrůznějších aktivit z oblasti verbální či nonverbální komunikace.

Psychosociální interakce a proces sociální adaptace intelektově postiženého sportovce je pro trenéra těchto osob úkolem velmi obtížným a složitým. Získat si důvěru, být respektován, těšit se oblibě a dosáhnout stavu, co řekne, to platí, to je proces, který trvá mnohdy několik let. Trpělivost, důslednost, klid, zdvořilost, rozvaha, to jsou vlastnosti trenéra, pomocí nichž může proces psychosociální adaptace u sportovců s IP realizovat.

 

Základními charakteristickými rysy sportovního tréninku jsou (Lehnert a kol., 2001):

·        aktivní a dobrovolný přístup

·        orientace na maximální výkon a silná výkonová motivace

·        pravidelnost a racionálnost zatěžování s tendencí k osobnímu maximu

·        dlouhodobost a etapizace

·        systémové řízení

·        specializace

·        individualizace

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? 

Aktivita a dobrovolnost platí všeobecně. Při dobrém vedení, realizaci zajímavých tréninků s přítomností určitého vzruchu, napětí a zábavy, při vhodné motivaci sportovců, při vytvoření návyku pravidelné účasti na tréninku je tento rys naplněn. Je třeba si uvědomit, že mentálně postižený sportovec se aktivit bude účastnit rád a dobrovolně, ale většinou je nezbytnou podmínkou podpora ze strany trenéra nebo rodiče, která zajistí pravidelnost a soustavnost.

Orientace na maximální výkon a silná výkonová motivace mohou být podloženy touhou po vítězství v této soutěži např. možností výjezdu na další soutěže, apod.

Pravidelnost a racionálnost zatěžování -  s cílem dosažení maxima výkonnosti je splnitelná s pomocí trenéra. Racionalita zatěžování je mnohdy problémem i pro nepostižené, heslo „co nejvíce znamená i lepší výkon“ pochopitelně není pravdivé a je na trenérovi vysvětlit, proč zatěžuje právě v této výši a nikoliv více nebo méně.

Dlouhodobost a etapizace tréninku platí pro všechny. Každý sportovec více či méně prochází etapou předsportovní přípravy, etapou všeobecného tréninku a etapou specializované přípravy. Pouze pro malou část IP sportovců následuje etapa vrcholového tréninku, ale vzhledem k frekvenci tréninků, jejich intenzitě, vlastní výkonnosti je toto tvrzení mírně ve vztahu ke sportu nepostižených modifikováno. Chce-li sportovec dosáhnout úspěchu na mezinárodním poli, musí podstoupit několikaletý trénink (3 – 6 let), s frekvencí tréninků 3 – 5 krát 1,5 – 2,0 hodiny týdně, s přípravou na soutěže, trvající 6 – 10 měsíců v roce.

Specializace je i u nejlepších IP sportovců pojmem jasným, možná se ve větší míře setkáváme s nadanými jedinci, kteří jsou na národní úrovni schopni dosahovat předních umístění v několika (nároky, strukturou podobných) sportech, např. v běhu na lyžích, cyklistice, atletických dlouhých tratích a mnohdy byli i úspěšní (zpravidla ale pouze v jednom sportu) na mezinárodní úrovni.

Individualizace představuje stejný význam i pro práci se sportovcem intelektově postiženým. S ohledem na handicap je mnohdy potřeba více přemýšlet a vymýšlet postupy, které by byly úspěšné i v práci s těmito jedinci. Realita ukazuje, že intelektové postižení je postižením, kde obtížně naleznete dva stejné jedince se stejnou měrou postižení, stejnými charakteristikami osobnosti. Ukazuje se, že hlubší poznání složitosti handicapu je předpokladem vhodného výchovného a tréninkového působení, které může přinést i vyšší sportovní výkonnost.

 

Tréninkové metody představují postupy, cesty, vztahující se ke způsobům tréninku. Metodou se obecně chápe promyšlený a praxí ověřený způsob činnosti, který slouží k řešení určitých druhů problémů a přispívá k dosažení stanoveného cíle. Tréninkových metod je poměrně značné množství a o konkrétních zpravidla hovoříme v souvislosti s řešením konkrétních úkolů sportovního tréninku.

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Trenér IP sportovce musí stejně usilovně přemýšlet jako trenér nepostiženého sportovce, jaký postup, jaké metody použije v situaci řešení konkrétních úkolů sportovního tréninku. Dá se předpokládat, že trenér v tréninku dospělých bude úspěšně využívat i tréninkové metody vhodné pro školní věk. Nezbytnou součástí je i pravidelná, akcentovaná pochvala.

 

Tréninkové prostředky slouží k plnění tréninkových úkolů a patří mezi ně (Dovalil a kol, 2002):

·        tréninková cvičení (všeobecně rozvíjející, speciální, závodní)

·        sportovní zařízení (haly, bazény, hřiště, dráhy)

·        náčiní (míče, lodě, koše, kola)

·        pomocná zařízení (jámy, lanče, trenažéry)

·        měřící zařízení (časomíry, sporttestery)

·        audiovizuální prostředky (video, film, obrázky)

·        zotavné a podpůrné prostředky (sauna, masáže, výživové doplňky)

·        psychologické prostředky (ideomotorický trénink, hypnóza)

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Trenér IP sportovce musí stejně usilovně přemýšlet jako trenér nepostiženého sportovce, jaké prostředky použije v situaci řešení a plnění konkrétních úkolů sportovního tréninku.

 

Tréninkové principy představují všeobecně platná doporučení pro trénink, plynoucí ze zkušeností trenérů i vědeckých poznatků zkoumání podstaty zvyšování sportovní výkonnosti. K těm základním patří (Dovalil a kol, 2008):

·        princip dialektické jednoty všestrannosti a specializace

·        princip systematičnosti

·        princip postupně se zvyšujícího zatížení

·        princip vlnitosti zatížení

·        princip cykličnosti

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Tréninkové principy jsou skutečně zásadní, platná doporučení, která musí na cestě k dosahování maximální osobní výkonnosti každý sportovec a s ním i trenér respektovat. Při jejich porušování lze pozorovat pokles výkonů sportovce. Je nutné připomenout, že u nepostižených sportovců se často setkáváme s jejich samostatnou tréninkovou aktivitou (víc či méně konzultovanou s trenérem, s distančním vedením sportovce, apod.). U intelektově postižených je samostatný trénink naprostou výjimkou a prakticky není uskutečnitelný. IP jedinci jsou odkázáni na pomoc ze strany nepostižených, na jejich radu, doporučení, vedení, usměrňování, bez odborného vedení se IP jedinec prakticky nemůže dopracovat vysoké úrovně výkonnosti a na ní se jistou dobu udržet.

 

S tréninkovými principy jsou velmi úzce svázány pedagogické zásady uplatňované všeobecně ve vyučovacím procesu (ke kterému sportovní trénink samozřejmě patří). K nejčastěji vzpomínaným patří:

·        zásada uvědomělosti

·        zásada názornosti

·        zásada soustavnosti

·        zásada přiměřenosti

·        zásada trvalosti

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Pedagogické zásady se bytostně týkají záležitostí výchovy jedince. Všechny zásady a jejich dodržování jak IP, tak i nepostiženým umožňuje dosahovat úspěšného pokroku na cestě k vyšší výkonnosti.

Uvědomění si svých možností, povinností a práv, to je osobnostní problém všeobecný, pro hůře chápající a jejich trenéra to může být problém skoro neřešitelný. Pochopení vlastních práv bývá velmi jednoduché, ta druhá stránka – pochopení řádu, povinností, uvědomění si, proč se co dělá, co se musí a co se nesmí, to je velmi obtížné a vyžaduje to hodně času a úsilí ze strany trenéra, rodičů a dalších pedagogů, aby bylo dosaženo pochopení, uvědomění v mysli IP jedince.

Uplatnění zásady názornosti je pedagogicky efektivní u všech svěřenců.

Soustavnost rovněž není jednoduše dosahovanou a plněnou zásadou. Mírný, leč vytrvalý tlak vychovatelů na vychovávaného ve většině případů přináší pracovní návyk u IP, a to nejen ve smyslu vážné práce, ale i ve smyslu soustavného navštěvování tréninků.

Přiměřenost je hodně v rukou trenéra. Přiměřené výchovné působení, přiměřené kladení požadavků a úkolů, přiměřené zatěžování sportovce přináší většinou optimální výchovný efekt spojený i s následným růstem výkonnosti.

Trvalost znamená nepřerušovanost,vytrvalost ve výchovném a tréninkovém působení na sportovce. Uplatňování všech výše uváděných zásad u IP sportovců představuje značné nároky na aktivitu a pracovní úsilí trenéra.

 

Řízení sportovního tréninku představuje vědomé, racionální a zdůvodněné pokyny a zásahy do tréninku (Dovalil a kol. 2008). Prakticky se řízení sportovního tréninku uskutečňuje prostřednictvím postupných kroků, jakými jsou prognózování, plánování, evidence tréninku, kontroly trénovanosti a vyhodnocování tréninku (Tilinger, 2004). V celém tomto procesu je velmi důležitá role trenéra, který musí sportovce provázet všemi úseky vysoce racionální aktivity, na jejímž základě lze systematicky postupovat k úspěšné kariéře sportovce. Na trenérovi je objasňovat sportovci důležitost postupných kroků celého systému řízení tréninku, jejich významu při budování úspěšné sportovní výkonnosti IP sportovce.

 

Výsledkem dlouhodobé systematické, vhodné, přiměřené a soustavné tréninkové činnosti je růst trénovanosti. Trénovanost znamená souhrnný stav připravenosti sportovce (podávat výkon), charakterizující aktuální míru jeho přizpůsobení (adaptace) požadavkům příslušné sportovní specializace. Trénovanost je komplexem specifických i nespecifických, kvalitativních i kvantitativních změn v organizmu i psychice sportovce, k nimž dochází v důsledku tréninku.

Sportovní výkon můžeme charakterizovat jako projev specializovaných schopností sportovce. Jeho obsahem je uvědomělá pohybová činnost zaměřená na řešení úkolů, který je vymezen pravidly (Lehnert a kol.2001).

Jsou zde nějaké rozdíly mezi postiženými a nepostiženými? Výsledný efekt úsilí sportovce a trenéra se odráží na úrovni sportovních výkonů. Tyto výkony u IP jsou ve srovnání s výkony nepostižených horší o cca 20 % (podrobněji viz samostatná kapitola), nicméně úsilí o rozvoj trénovanosti a růst specializované sportovní výkonnosti je srovnatelné u obou sledovaných skupin.

 

Literatura

DOVALIL, J. a kol. (2005) Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia.

DOVALIL J a kol. (2008) Lexikon sportovního tréninku. Praha: Karolinum.

JANSA, P., DOVALIL, J. a kol. (2007) Sportovní příprava. Příbram: Q-art.

KRIŠTOFIČ, J. (2006) Pohybová příprava dětí. Praha: Grada.

LEHNERT, M., NOVOSAD, J., NEULS, F. (2001) Základy sportovního tréninku I. Olomouc: Hanex.

MARTENS, R. (2006) Úspěšný trenér. Praha: Grada.

PERIČ, T. (2004) Sportovní příprava dětí. Praha: Grada.

TILINGER, P. (2004) Prognózování vývoje výkonnosti ve sportu. Praha: Karolinum.