Využití pohybových aktivit jako vhodné náplně volného času a prevence společensky nežádoucích aktivit u intelektově postižených

 

 

Význam pohybových aktivit pro intelektově postižené lze spatřovat v řadě oblastí:

oblast biologická – je zaměřena na rozvoj výkonnosti orgánových funkcí, rozvoj pohybových schopností a pohybových dovedností, prevenci a zvyšování odolnosti organizmu

oblast psychologická – je zaměřena na rozvoj odolnosti organizmu vůči psychickým vlivům prostředí, zvyšování sebevědomí, sebedůvěry a zvládání emocí, ovlivňování životního stylu

oblast společenská – i přes určitý handicap podpora snah o společenské uplatnění, socializace, enkulturalizace jedinců i skupin

oblast výchovy a vzdělávání – naučit se dodržovat běžné normy společenského chování, odpovědnosti, osvojit si základní poznatky o sportu, pravidlech soutěžení, regenerace a relaxace, hygienické návyky, etické normy, získání potřeby pohybové aktivity

oblast zdravotní – je blízce spojena s oblastí biologickou při prevenci civilizačních chorob (obezita, poruchy metabolismu), zvyšování fyziologických funkcí organizmu, prevence před alkoholismem, kouřením a drogami (Potměšil, 2007)

 

Pohybové aktivity a sport zejména představují oblast s obrovskými výchovnými možnostmi. Je však zřejmé, že sport jak vrcholový, tak výkonnostní či masový, sport dospělých i mládeže a dětí je mnohdy spojen s řadou jevů, které jsou v rozporu se všeobecně uznávanými hodnotami fair play, morálkou a dobrými mravy.

Martens (2006) píše o tom, že „dnešní rozpad rodiny a rodinných vztahů nevytváří dětem vždy předpoklady pro správný přístup k základním morálním a etickým hodnotám. Školy opustily principy morálního vedení žáků již v polovině minulého století a teprve nyní, když je naše společnost konfrontována s morální krizí, se do škol morální výchova opět vrací.“  Sportovní pedagog (trenér, cvičitel, učitel TV, apod.) se ve své každodenní praxi setkává s takovými jevy, jako jsou předčasný začátek pohlavního života, sexuální zneužívání, neznalost jazyka, nerespektování autorit doma i ve škole, šikana, zarážející krutost mladistvých, apod. I když je sobecké chování typické právě pro mladistvé, někteří odborníci se domnívají, že u nich klesá i občanská odpovědnost. Učitelé i další odborníci se shodují v názoru, že současné mládeži chybí základní morální povědomí. Zájem o sportovní aktivity bývá často negativně ovlivněn a nahrazován jinými lákadly.

 

Vzhledem k tomu, že sport je svým způsobem odrazem stavu naší společnosti, objevuje se nemorální chování i tam. Nedobrá situace ve sportu obecně je mnohdy ještě výraznější ve sportu intelektově postižených. Důvodem jsou především vstupní okolnosti, poměry, ze kterých jsou děti, jež potkáváme ve speciálních vzdělávacích institucích (neúplné rodiny, zanedbávaná péče o děti, nedostatečný společenský rozvoj, nedobré prostředí, ve kterém vyrůstají, nízké vzdělání rodičů, alkoholismus v rodinách, násilnictví, nezaměstnanost a z ní vyplývající kriminalita dospělých i mládeže, apod.) Mnohdy rodiny ani aktivní sport nemají na svém žebříčku hodnot, v tradicích rodiny chybí. Bohužel někdy ani nejsou schopny zájem svých dětí saturovat finančně, což je v současnosti nezbytné.

Co může pomoci ozdravit a zkvalitnit charakter výchovy? Na řadu přicházejí hlavní, nenahraditelné instituce v naší společnosti – rodina, škola a sport. Když prvé dvě instituce nefungují správně, je poslední možností právě sport. Příprava mladých lidí pro budoucnost by měla být nejvyšší veřejnou prioritou. Pohybové aktivity, sport a vedení mládeže v této oblasti by k tomuto mohly a měly přispívat.

Hovoříme o záměrném rozvoji charakteru. Jedná se o vzdělávání mladých lidí s cílem získání vědomostí, správných postojů, přesvědčení, dovedností a takového chování, aby se z nich stali laskaví a spravedliví – jedním slovem charakterní lidé (Kirschenbaum, 1995). Jiní tento proces nazývají postupným tréninkem duše.

Náš charakter je dán tím, jak se stavíme k životním událostem – jestli jsme přínosem pro společnost, nebo si naopak od ní chceme neustále jen něco brát. Výchova charakteru není pouze několikaminutovou diskusí o sportovním chování poté, co uděláme nějaký špatný skutek. Není to také nějaký soubor hesel, která si pověsíme na zeď. Je to celkový přístup k výchově sportovců s tím, že správné chování neustále nacvičujeme, chválíme a naopak špatné se snažíme napravit.

Sportovní pedagogové mají prakticky velmi dobré podmínky pro ovlivňování charakteru svých svěřenců. Každodenní ovlivňování charakteru sportovce znamená seznamování jedince se správnými zásadami a poté napomáhání tyto zásady v praktickém životě správně uplatňovat.

Dobrý charakter se skládá ze znalosti dobra, touhy po dobru a konání dobra – což je vlastně stav mysli, srdce a schopnost jednat. Když přemýšlíme o tom, jaký charakter bychom chtěli pro své děti, je jasné, že bychom si přáli, aby dokázaly rozpoznat, co je správné a podle toho se chovaly, a to navzdory vnějšímu tlaku a vnitřnímu pokušení (Lickona, 1991).

Jako lidé jsme tím, co opakovaně děláme a náš charakter je souhrnem našich zvyků – jsme jedinečná směsice předností a nedostatků. Aristoteles řekl: „Nikdo, kdo si přeje stát se dobrým člověkem, se jím nestane, pokud nedělá dobré skutky“. Rozvoj dobrých charakterových návyků je jako rozvoj dobrých sportovních dovedností – musí být mnohokrát opakovány, dokud si je perfektně nepřisvojíme.

Téměř každý den máme příležitost procvičovat si dobrý charakter a pomáhat svým svěřencům, aby dělali totéž. Například, když se snažíme nepokřikovat na rozhodčí, procvičíme tím dobrý návyk, který se možná stane součástí naší osobnosti. Pokud jeden ze sportovců neustále nadává, je potřeba mu říci, aby s tímto přestal. Třeba mu to pomůže, aby se tohoto zlozvyku zbavil. Charakterní trenéři pomáhají svým svěřencům rozpoznat, co je správné a vedou je k tomu, aby se správně chovali.

Hovoříme o sportovním chování, někdy o duchu fair play. Sportovní chování je v podstatě dobrý charakter, projevující se ve sportu. Martens (2006) připomíná, že sportovní chování spočívá v respektu k soupeři, k rozhodčím, ke spoluhráčům, k trenérovi – a zvláště je o hře samotné.

Sportovní trénink může být přínosem jak pro rozvoj sportovního talentu, tak i pro rozvoj charakteru. Vytváření charakterní osoby zahrnuje podobný výukový proces jako vytváření dobrého sportovce, tj. znalosti, touhu po úspěchu, úsilí a trénink. Aby byl tento proces úspěšný, vyžaduje podporu celého okolí.

Jaké to jsou vlastnosti které činí člověka „charakterním“? Rozhodně sem patří laskavost, poctivost, respekt k druhým, spolehlivost, zodpovědnost, schopnost sebekontroly, zdvořilost, odpovědnost, čestnost, občanská hrdost.

Výchova charakteru začíná plněním základních povinností sportovního pedagoga. Jednou z nejdůležitějších povinností sportovního pedagoga je vytvoření týmové kultury. Jedná se o rozvoj společných pozitivních hodnot, včetně morálních a o motivaci sportovců k dosažení společného cíle. Tyto hodnoty a cíle sjednocují sportovní kolektiv. Úspěšní trenéři ve sportovních hrách dobře vědí, že nejprve je potřeba budovat tým a týmové prostředí a teprve potom vyhrávat utkání. V mnoha případech se sportovci musí naučit tomu, kdy mají spolupracovat, kdy soutěžit mezi sebou a kdy obětovat vlastní ambice ve prospěch celku.

Je zřejmé, že skutky hovoří hlasitěji nežli slova. To, co udělá trenér, bude mít na sportovce mnohem větší vliv než to, co jim o morálním chování vypráví. Jako trenér stojí sportovní pedagog vždy na vyvýšeném místě, jeho jednání je pod neustálou kontrolou. Sportovci sledují každý jeho pohyb a velmi dobře znají jeho chování. Jestliže trenér chce, aby jeho sportovci byli charakterními osobnostmi, musí mít sám dobrý charakter. To, jak je trenér schopen zvládnout trenérskou zodpovědnost, jak respektuje hráče a jakým způsobem reaguje na výhry a prohry, to vše má vliv na charakter sportovců. Svěřenci také velmi citlivě vnímají, jak je pedagog důsledný v tom, co každý den říká a dělá. Velmi dobře si povšimnou případných rozdílů mezi chováním na veřejnosti a chováním v soukromí.

Martens (2006) trenérům doporučuje vytvořit jasná týmová pravidla chování a jednání. Tato pravidla tvoří hranici mezi přijatelným a nepřijatelným chováním, pomáhají při rozvoji správného charakteru a pomáhají řídit sportovce tak, aby byli úspěšným týmem.

Sport dává mládeži mnoho příležitostí učit se a procvičovat morální jednání a řešit etická dilemata. Takových situací je ve sportovním životě velké množství a jejich řešení má na mladé lidi velký vliv. Trenér musí být připraven tyto situace řešit, nebo musí dát svěřencům návod na jejich řešení přiměřeným způsobem. Trenér si musí vytvořit hierarchii důležitosti postupného rozvoje charakteru a postupně jej také u svých svěřenců v souladu s těmito prioritami rozvíjet. Svěřencům velmi pomůže vytvoření pravidelně se opakujících postupů – rutiny. Sem např. patří podání ruky soupeři po skončení zápasu, pomoc starších při tréninku mladších, provádění pravidelného úklidu po skončení cvičení, apod.

Formování dobrého charakteru je velmi dlouhý a nekončící proces. Jen málo sportovců zvládne vše napoprvé. Musíme tolerovat chyby, poskytovat svěřencům okamžitou a přesnou zpětnou vazbu, předvádět správné chování a vhodné jednání a dávat svým sportovcům opakované příležitosti k procvičování. Trenér musí odměňovat každý pokrok, dokonce i v případě, že chování sportovce není přesně v souladu s tím, co požaduje. Existuje řada způsobů, jak odměnit sportovce za dobrý charakter – odměny za sportovní chování na konci sezony, pochvala sportovce na konci tréninku či odměny materiální – obrázek, nálepka, nášivka na dres, diplom, apod.

Výchova a formování sportovce s intelektovým postižením bývá v mnoha směrech složitější (sportovec přichází do kolektivu s širokým okruhem morálních a etických návyků, z nichž některé jsou vítané, jiné nepřijatelné) mnohdy jednodušší (sportovci mnohdy oplývají velkou důvěrou k novým autoritám, a tak je začátek pro formování ulehčen).

 

Literatura

JŮVA, V. a kol. (2001) Základy pedagogiky. Brno: Paido.   

KIRSHENBAUM, H. (1995) 100 ways to enhance values and morality in schools and youth settings. Needham Heights, MA: Allyn and Bacon.

LICKONA, T. (1991) Educating for character. New York: Bantam Books.

MARTENS, R. (2006) Úspěšný trenér. Praha: Grada, ISBN 80-247-1011-0.

POTMĚŠIL, J. (2007) Sport zdravotně postižených. In Jansa, P., Dovalil, J. a kol Sportovní příprava. Vybrané teoretické obory. Příbram: Q-art.

PRŮCHA, J. (2000) Přehled pedagogiky. Praha: Portál, ISBN 80-7178-399-4.

PRŮCHA, J. (2002) Moderní pedagogika. Praha: Portál, ISBN 80-7178-631-4.

SVOBODA, B. (2003) Pedagogika sportu. Praha: Karolinum.

VÁŽANSKÝ, M. (2001) Základy pedagogiky volného času. Brno: Print-Typia, ISBN 80-86384-00-4.

 

 

připravil Pavel Tilinger